Doprava v Pobaltí - stop, bus a železnice

Stop z Polska do Litvy

Po dvou dnech stopování stojíme v poslední polské vesničce Budzisko. V jedné ruce třímáme ceduli v obrovskými nápisem Kaunas a z ruky druhé, upažené do silnice, trčí k nebi zdvižený palec. Přemýšlíme, kam se asi tak poděly ony kolony aut, kamionů a dodávek, které nás míjely v Suwalkách. Silnice najednou zeje prázdnotou a pauzy mezi jednotlivými auty vyplňujeme ne zcela smysluplným rýpáním klacíkem do rozteklého asfaltu. Za necelou hodinku, právě když se nám skutálely batohy do příkopu, u nás zastavuje černé Audi s německou empézetkou. Po krátké konverzaci si sedáme do měkkých kožených sedaček a s úsměvem na rtech frčíme na Litvu. Přejezd hranic se naštěstí po rozšíření slavné Evropské unie stává pouhou formalitou.
Druhé největší litevské město Kaunas objíždíme po obchvatu a o kousek dále se napojujeme na dálnici vedoucí až do Klaipédy. Dálnici máme téměř jen pro sebe. Připadáme si ve srovnání s Polskem jako v zemi automobily nedotčené. Probíráme s řidičem současnou politickou situaci v Evropské unii a necháváme se vyhodit na sjezdu na Šiauliai.

Litevský kamion

Plni odhodlání držíme ceduli nesoucí tento stěží vyslovitelný název co nejvýše, abychom upoutali pozornost některého z projíždějících kamionů. Během půl hodinky zastavuje lotyšský kamion. Úvodní konverzace je o poznání primitivnější než ta minulá. „Šiauliai?“ táži se řidiče. Ten souhlasně pokývne hlavou. Pak ukáži nejprve na sebe, pak na Ivu a pak na jeho kabinu. Řidič opět pokývne hlavou. Šplháme tedy do vysoké kabiny a usazujeme se na pérovacích sedačkách. Říká se, že nejhezčí pohled na svět je z koně. To možná platí někde jinde, ale pro Litvu bych toto rčení trošku poopravil. Nejkrásnější pohled na Litvu je z kabiny starého kamionu loudajícího se rovnou silnicí rychlostí 60 km/h. Člověk tak má čas si prohlédnout malebnou krajinu plnou březových lesů, žlutých polí s řepkou a svěže zelených luk. Tu a tam zahlédneme domky místního zemědělného lidu, které perfektně zapadají do zdejší přírody. Všude okolo silnice pasou krávy a koně. Jen tak přivázané ke stromu spásají trávu a ulehčují tak práci správě a údržbě silnic. Po navázání ruskojazyčné konverzace s lotyšským řidičem se dovídáme, že nás může vzít až do Jelgavy, což je asi 50  km od Rigy. Nadšeně souhlasíme. Již v kabině lotyšského kamionu zažíváme lotyšskou pohostinnost. Dostáváme pytlík plný jahod a pytlík buráků a řidič nás neustále pobízí, jen ať si bereme. Vyzvídáme na něm také několik základních lotyšských slovíček a na oplátku mu je říkáme v češtině.

Lotyšské železnice a čekání na bus (stop)

Následujícího dne se rozhodujeme, že vyzkoušíme kvalitu a cenu lotyšských železnic. Železniční síť v Lotyšsku vypadá, alespoň když se podíváme do mapy, jako celkem vyhovující a v rámci možností i hustá. Ale při bližším ohledání zjišťujeme, že spousta tratí je teprve v plánech, v lepším případě se již buduje, anebo na druhou stranu už zase nefunguje a jediné, co na nich je, jsou pasoucí se krávy. Výběr se tak rychle zúží minimálně na polovinu. Nejhustší provoz panuje na tratích v okolí hlavního města Rigy směrem na Jelgavu a Saulkrasti. Patrně jediná delší trať vede do východolotyšského Daugavpils. Výhodou lotyšských železnic je jejich cenová dostupnost. Za cestu z Jelgavy do Rigy, což je 47 km, platíme 57 sentimů. To znamená, že kilometr vychází na nějakých 58 haléřů. Lotyšské vlaky jsou také velice prostorné, člověk nemusí mít strach, že při průchodu uličkou některému z cestujících sedících na sedačce urazí batohem hlavu.
Čekání na autobus ve vesničce Skulte si krátíme stopováním. V dáli vidíme šílenou rychlostí se přibližující auto, ale snad ze setrvačnosti „tam tu ruku dáváme“. Nestačíme zírat, řidič prudce zastavuje a oslovuje nás bravurní angličtinou. Během cesty diskutujeme o spoustě věcí, rozebíráme také život v Lotyšsku a porovnáváme ho se situací jinde. Také se nám poštěstí zaslechnout konverzaci v lotyštině, ale jediné slovíčko, kterému rozumíme je „maksas“ znamenající „stát“ (ve smyslu o ceně). Řidič nám ještě dává vizitku, kdybychom se zpátky vraceli přes Rigu, máme se u něj zastavit. Necháváme se vysadit u národního parku Rannametsa, ležícího již na estonském území.

Estonský autobus

Jako dopravní prostředek do prvního estonského města Pärnu volíme autobus. Je sice pravdou, že v Estonsku se člověk dostane autobusem prakticky kamkoliv, ale musí se u toho obrnit trpělivostí a notnou dávkou protikomářího přípravku, protože jinak by se onoho vysněného autobusu nemusel dočkat v psychickém zdraví a pohodě. Typická estonská autobusová zastávka vypadá na první pohled celkem idylicky. Na druhý pohled již hůř. A při třetím pohledu končíme s hlavou v dlaních. Jediné, co označuje místo, kde autobus zastavuje, je modrá tyč, na které je upevněna plechová cedulka s obrázkem autobusu. Neexistuje žádný rozpis autobusů, jízdní řád, prostě nic. A jak tak nevěřícně koukáme na tu železnou tyč s cedulkou, ani jsme si nevšimli, že nám do bot stačily nalézt spousty obrovských lesních mravenců. Nebohé podrážděné tvorečky, zakouslé vší silou v našich nohách, musíme pak po jednom sundávat.  Naše zastávka se naštěstí nachází ve vesničce. Ptáme se procházejících babiček na to, kdy jede autobus do Pärnu. Pokud bychom tuto možnost neměli, museli bychom si jednoduše sednout na zem, nechat se okusovat místními mravenci a čekat až autobus pojede.
Později se na centrálním nádraží v Pärnu podle jízdního řádu zdá, že autobusy do města Haapsalu jezdí co chvíli. Ale na informacích nám říkají úplně něco jiného, takže spoléhat se na jízdní řád bych nedoporučoval. Máme z toho v hlavě absolutní zmatek. V Estonsku totiž jezdí několik autobusových společností, je to celé zamotané, nepřehledné a zcestné.  
V městečku Lihula, kam jsme zázrakem dojeli autobusem, čekáme na spoj do Haapsalu, ale poté, co jeden nejel a druhý nám ujíždí před nosem z druhé strany ulice, to vzdáváme. Cestovat v Estonsku autobusem je nad naše nervy. A nad naše peněženky. Mysleli jsme si, že to nebude nijak drahé, ale kilometr vychází přibližně na 1,5 Kč. Nezbývá nám nic jiného, než se pokusit stopovat.

Doprava v Estonsku

„Ještě, že jsme se k tomu stopování dostali,“ říkáme si v duchu poté, co po 40 minutách strávených na roztékající se asfaltové silnici sedíme v autě a vezeme se do Risti, ležící na hlavním tahu z Tallinnu do Haapsalu. Tady nečekáme snad ani deset minut.  V Estonsku je stopování skutečně nejlepší způsob dopravy. Autobusy jsme zavrhli kvůli jejich cenám a nemožnosti dohledat se míst odjezdu, železniční síť je snad ještě horší než v Lotyšsku. Stejně jako tam, tak i tady v Estonsku koleje existují, dokonce jsou širokorozchodné, takže vlak je velice prostorný, ale jezdí se pouze po několika málo trasách jako Tallinn-Pärnu, Tallinn-Tartu a Tallinn-Narva a to jen dvakrát denně. Navíc se často stává, že jeden vlak jede ve tři a druhý hned v půl čtvrté! Na posledně zmíněné trati Tallinn-Narva ovšem jezdí spousty nákladních vlaků směřujících patrně až do Ruska, takže odvážnější povahy (sebevrazi…) mohou zkusit naskočit za jízdy.

Jízda po Estonsku

V malebném Haapsalu nám zastavuje postarší Audi s již třemi pasažéry. Sice se 130 kilometrů do Tallinnu mačkáme ve třech na zadním sedadle, ale jsme rádi za jakýkoliv odvoz. Z hlavního města odjíždíme posledním vlakem v devět večer do estonského vnitrozemí. Další den zkoušíme stopovat na prašné silnici, ale zahlceni prachem, pokaždé, když projede auto a o kamionech ani nemluvě, to vzdáváme a jdeme pěšky do deset kilometrů vzdálené vesnice zkusit vlak do Rakvere. Ve stanici zjišťujeme, že jede sice až za čtyři hodiny, ale aspoň si odpočineme. Zbytek cesty z Rakvere do Kohtla-Järve dojíždíme v klidu stopem.  
Z Kohtla-Järve se bez problémů dostáváme zpátky stopem až k lotyšsko-litevské hranici u přechodu Eleja. Pak nám nezbývá nic jiného, než jít deset kilometrů po rozpálené a rozteklé asfaltové silnici pěšky. Od obzoru k obzoru není vidět žádné auto, provoz je tu řídký jako průjem. V první vesnici zalézáme do blahodárného stínu stromů a k cestě do prvního většího městečka Joniškis využíváme služeb litevské autobusové dopravy. Cenově dostupná doprava je zajímavým zpestřením cesty. Zvláště pokud se člověk rozhodne svézt se autobusem jezdícím mezi malými vesničkami. Na zastávku se přikodrcá minibus patrně pamatující více let než my dva dohromady (42). Při zavírání nástupních dveřímusím s dveřmi prásknout tak silně, aby se zavřely, až mám strach, abych celému autobusu nevysypal okna. Zavírání na písty tu neznají. Po silnici si to v autobuse šineme rychlostí ne o moc vyšší než je naše rychlost chůze. V Joniškis přesedáme do trochu modernějšího autobusu a vezeme se do města Šiauliai, odkud hodláme pokračovat až na litevsko-polské hranice vlakem.

Litevské prázdniny na železnici

No to jsme si tedy dali! Železniční doprava na Litvě, to je jedna velká tragédie. Na nádraží v Šiauliai dorážíme ve dvě odpoledne a zjišťujeme, že vlak do Kaunasu nám jede až v 1:22 ráno. Budeme muset čekat dvanáct hodin na vlak, abychom do Kaunasu dorazili v půl páté ráno. První část noci tedy trávíme na zdejším nádraží, kam se stáhli také tři bezdomovci, z nichž jeden pořád šíleně mlaská. Nejradši bych ho nakopal. Chtěl bych napsat, že dvanáct hodin uběhlo coby dup, ale nemůžu. Táhly se jako smrad. O půl druhé ranní přijíždí vlak. Na peróně stojí spousta lidí a většina z nich přišla na nádraží minimálně s hodinovým předstihem. Vlak má asi dvacet vagónů, ale všichni cestující musí nastoupit jen dvěma dveřmi. Před každými z nich stojí průvodčí a kontroluje lístky. Teprve, když se ujistí, že je vše v pořádku, můžeme nastoupit do vlaku a najít si místo v moderních sedačkách podobných těm, které jsou u nás v mezinárodních vlacích. Ale nelze si nevšimnout, že vagón je to celkem starý, okenice, stejně jako ostatní interiér jsou dřevěné, pouze sedačky jsou pro větší pohodlí cestujících nové.
V Kaunasu na nádraží zjišťujeme, že vlak do Suwalek jezdí pouze jednou denně a to v 13:20. Takže tentokráte musíme čekat hodin „pouze“ devět. Už mě to štve, druhou noc jsme se nevyspali, tak rozkládám karimatku v čekárně. V osm hodin jdu koupit lístky na vlak do Suwalek.
„Ještě je brzy na to, abyste si koupil lístek,“ odpovídá mi pokladní na žádost o dvě jízdenky. To jsem ještě nezažil, je prý brzy na to, abych si koupil lístek! Ve dvanáct konečně přichází ten správný čas na to, abych si jízdenky koupil. Za 22 litů na osobu dostáváme každý jízdenku obsahující tři listy, a po kontrole lístků při nastupování do vlaku konečně opouštíme stát, kde si člověk na cestu vlakem musí vzít dovolenou.