Altají na gumovém člunu

K pramenům Katuně jsme šlapali s Matyldou - štětinovským předchůdcem raftu na zádech z Usť – Koksy přes sedlo, přes nějž nebyla cesta označená na mapě ve skutečnosti již hezkou řádku let prošlapaná. Inspektoři parku, které jsme potkali hned druhý den, od nás vybrali vstupné na území, jehož označení nikdo z nás nespatřil. Zato nám alespoň vyznačili cestu na 4 dny dopředu. Do místních borovic, limb a bříz však vysekávali sekerami značky ze sedel svých loščaděk - koní, takže jsme museli hledět patřičně vysoko, abychom věděli, kudy jít. Procházeli jsme bažinou, v mechu se propadali až desítky centimetrů hluboko. Tomu odpovídalo i naše tempo – někdy i pouhé 4 km za 10 hodin. V hlubokých bažinách jsme poznali výhodu vysokých holínek, které v tomto bažinatém kraji nosí ruští turisté – jsou vysoké a neteče do nich voda shora.

Navíc jsme na každém kroku narazili na zmije. Obezřetnost byla tedy na místě. S sebou jsme neměli příslušné sérum a cesta do nejbližšího zdravotnického zařízení by trvala dny. Kromě zmijí byly všude hříbky a kozáci, červenaly se klikve a borůvky. Medvěda jsme nepotkali, ale běhá jich tu prý po lese poměrně hodně. Bloudění jsme zakončili výstupem na neznámou třítisícovku, samozřejmě bez batohu. Prameny Katuně nám nezbývalo než vyškrtnout z plánu. Jsou téměř u kazachstánských hranic a bude lepší se k nim někdy příště vydat oklikou na koních.Vrátili jsme se k soutoku řeky Kuragán a Katuně a začali naši plavbu níže než jsme plánovali. Sestavili jsme pomocí březových kmínků, sloužících jako konstrukce, naše gumové plavidlo a nechali se unášet řekou, stejně jako kdysi Štěrba se Štětinou.

Katuně skýtá řadu nádherných peřejí, scenérie břehu se mění od velehor až po stepi porostlé alpskou protěží. Všude voní mateřídouška, nad vámi létají orli. My jsme vodu v řece považovali za pitnou, ale například ruští vodáci s sebou vozí 100% líh, kterým si vodu ředí, tedy čistí.

Lidí na Altaji žije velmi málo. Přistěhovalí Rusové se zde desítky let mísili s „mongoloidním“ obyvatelstvem, tudíž není výjimkou potkat zde blonďáka se šikmýma očima. Bydlí se v dřevěných příbytcích, jí se to, co si sami vypěstují. Místní se s vámi podělí o vše, co mají, jsou přívětiví. Připomínali mi Tibeťany, ale na rozdíl od nich jsem se s nimi domluvila rusky a byla schopna jim porozumět. Řada z nich vyznává buddhismus, není tu výjimečné ani šamanství. Setkali jsme se i s pytláky, kteří si vezli v kožených vacích maso maralů-jelenů a prosili nás, ať je přeplavíme na druhý břeh. Jednou nás při plavbě zastavil na břehu katolický farář a prosil, že kdybychom viděli cestou jistého utonulého, ať zavoláme, že za něj slouží mši a rádi by tělo dodatečně pohřbili. Padl prý do řeky a ta ho odnesla. Sama jsem zkoušela řeku přeplavat napříč a skončila jsem o kilometr dále, naštěstí jsem ale druhého břehu dosáhla.

Když jsme odlétali z Bijska, tentokrát až do Moskvy, ponořeni do zpracování svých zážitků, přešel k nám jeden z Rusů čekajících na letadlo. Vidouc pádla ptal se, zda známe Štětinu. Když se utvrdil, že jsme Češi a Štětinu známe, dodal: „Pazvanítě Jaroslávu.“ Jistě není daleko doba, kdy do těchto končin začnou létat helikoptérami Němci nebo Amíci a budou střílet medvědy. Na vybudování takového „zábavného parku“ svědomitě pracují inspektoři parku, aby získali tolik zde chybějící „děngi“. A to bude konec turistů, jako byl „Jarosláva“.

Naše doprava do Gornoaltajska, hlavního města Alt. republiky:
Celá výprava byla naplánovaná přesně na 30 dnů. Jeli jsme z Prahy vlakem do Moskvy, kde jsme se s několika přestupy dostali do Jekatěrinburku, neboli Sverdlovska. Odtud byly lístky do vlaku na týden vyprodané. Letecká přeprava do Bijska byla však z bývalého Sverdlovska stejně tak častá jako do Karlových Varů - 2x týdně. Z Bijska už pravidelně jezdili busy do Gornoaltajska, hlavního města Altajské republiky.