Pik Lenina před sezónou

Sezóna na piku Lenina začíná v půlce července a končí koncem srpna. V daném časovém rozmezí se o vrchol pokouší v průměru kolem 800 lidí. My jsme dorazili do základního tábora již 27. června a byli jsme tam prakticky sami. Horu jsme měli před sebou ještě panenskou.

Ledovcové kamenité bludiště
Plán aklimatizace jsme vytvořili podle informací získaných ještě před cestou. Klíčovou roli v nich měl hrát ze základního tábora (BC, 3 600 m.n.m) dobře dostupný a lehký vrchol s výškou 5 800 m.n.m. Pro nelezce Tomáše, třetího člena naší výpravy, to měl být jeho výškový rekord. Ve skutečnosti tam však žádný takový vrchol nebyl, a tak nám po prvním dnu a seznamovacím výstupu do sedla Putěševstvěníků bylo jasné, že veškerá aklimatizace se bude odbývat na kopci samotném.

Hned následujícího dne jsme tedy pobrali věci, a v 8 ráno, opět přes sedlo Putěševstvěníků (4.200 m.n.m, nakonec jsme přes něj přecházeli 5x), jsme vyrazili do tábora jedna (C1, 4 300 m.n.m). V plné sezóně tuto jednodenní vynášku absolvují i koně s nákladem. Pro nás to bylo těžko prostupné bludiště zvláště ve spodní, kamenité části ledovce. Cesta nebyla nijak značena, jenom místy jsme našli zbytky mužiků z minulého roku. Tříhodinový výstup po vlastním ledovci jsme díky zpoždění v bludišti absolvovali až odpoledne. Ledovec nebyl pokrytý nový sněhem, ale i tak jsme - samozřejmě navázáni - čekali v každém okamžiku pád do trhliny. Ani zde nebyly žádné orientační body. Netušili jsme vůbec, kde by se mohl nacházet tábor. Až mrtvola koně nám ukázala, že se zřejmě pohybujeme blízko původní cesty, neschůdné vyhledem k neustálému pohybu ledovce.

Aklimatizace na trhliny
Další den jsme s Rudou již nalehko podnikli aklimatizační výstup do našeho C2 v severní stěně. Jestliže jsme si mysleli, že velký ledovec dole (s mrtvým koněm) je tím nejnepříjemnějším co se ledovcových trhlin týče, čekalo nás nemilé překvapení. Trhliny byly všude. Nejvíce v ohybu, ale i výše ve stěně. Některé široké pár desítek centimetrů, jiné jako vrata... Navíc během ranního výstupu byl sníh ještě poměrně zmrzlý a dobře únosný. Ale odpoledne při návratu z C2, kde jsme si připravili plato pro stan a zanechali trochu zásob, bylo překonávání trhlin o mnoho horší. Slunce za poledne pálilo tak, že pouhý odraz od okolního sněhu stačil ke spálení všech exponovaných částí obličeje i pod vrstvou krému. Za bezvětří bylo nesnesitelné vedro (kvůli slunci bylo nutno mít dlouhé rukávy a kalhoty) a ze sněhu byla kaše. Oba jsme se střídavě propadali po pás do děr ve sněhových mostech a probořené nohy se jen bezmocně klátily nad černou propastí trhlin. Bylo to velmi nepříjemné a zařekli jsme se, že příště přes tuto část stěny půjdeme jedině brzy ráno. No, to jsme ještě netušili, že tím si nepomůžeme.

Výstup
Sešli jsme zpět do C1 a následujícího dne dolů do našeho BC. Základní tábory jsou vlastně dva. Jeden spodní, ve výšce 3 600 m.n.m, kde nás vysadil gázík, a druhý horní, o 200 m výše, ale hlavně o celých 5 km blíže k C1. Mezi nimi je jenom dlouhá zvolna klesající, mírně zvlněná louka, na které se pasou ovce a koně místních pastevců.

Ve spodním BC jsme si naplánovali odpočinek, ale už po jednom dni jsme se cítili velmi nervózní kvůli počasí. Ačkoliv nám večer v C1 drobně nasněžilo, až doposud bylo prakticky stále krásné počasí. Naší sousedi, kazašští horolezci, kteří si budovali BC pro komerčních klientelu a očekávali příjezd svého juniorského reprezentačního družstva, nám zasvěceně vyprávěli, že nepamatují takové období krásného počasí. Popisovali nám, jak měli v BC 1 m sněhu a tvrdili, že současné pěkné počasí vydrží ještě tak 5 dnů. To byla přesně doba potřebná k úspěšnému výstupu a sestupu. Zkrátili jsme proto odpočinek a vydali se další den opět nahoru.

Vyrazili jsme večer a cestou jsme spali venku pod širákem ještě před ledovcem, za sedlem Putěševstvěniků, abychom si rozložili tu dlouhou a nepříjemnou etapu z BC do C1. Do C1 jsme tak došli brzy dopoledne a měli jsme zbytek dne na odpočinek. Večer jsme ještě přešli ledovec a spali prakticky pod nástupem, abychom po ledovci stoupali co nejdříve ráno.
I když jsme z předsunutého C1 vyráželi velmi brzy, byla tentokrát spodní část stěny v ještě horším stavu než posledně. Cesta, kudy jsme se před čtyřmi dny vraceli, byla prakticky neschůdná. Dokonce i ve sněžnicích jsme se neustále bořili do trhlin tam, kde jsme před tím prošli bez nich. Museli jsme hodně odbočit od naší původní linie výstupu, a při té příležitosti jsme objevili zbytky zohýbaných žebříků, které sloužily k zafixování cesty v předchozím roce.

Celou noc v C2 (5 500 m.n.m) bylo nezvykle teplo. Bylo to divné, zvláště když jsem si vzpomněl, jak jsem na webu před výletem četl zážitky, jak zde v červenci naměřili ve stanu -26°C. Největším zklamáním byl ráno pohled ze stanu: mlha a mraky. Za chvíli začalo drobně sněžit, a to byl pro nás srozumitelný signál k ústupu.

Cesta dolů byla nejhorší ze všech. Velké teplo přes noc (prakticky nemrzlo) způsobilo nejen neúnosnost povrchu, ale dokonce i pohyb samotného ledovce, takže naše včerejší stopa nahoru byla přerušena novými mohutnými trhlinami. Náš sestup v nejexponovanějších částech končil několikahodinovým plazením přes trhliny s přetahováním batohů na laně mezi námi.

V C1 jsme zůstat nemohli, protože jídlo a hlavně benzin jsme měli jen na jeden pokus. Následoval tedy sestup až do BC (bezmála 20 km vzdušnou čarou). Sestup byl o to více frustrující, že v poledne ze sedla Putěšestvěníků už jsme pohlíželi na deset kilometrů vzdálenou stěnu viditelnou skrz trhající se oblačnost…

Zhodnocení výstupu
Tomáš na nás po celou dobu našeho pokusu o výstup čekal v BC a chodil meditovat na krásné kopečky v okolí. Zpět v BC bylo před námi rozhodnutí: obětovat zbývajících 9 dnů pobytu v Kyrgyzstánu dalšímu, poslednímu, pokusu o dobytí Pik Lenina, nebo se podívat po tom, co dalšího tahle úžasná země ještě nabízí. Ze společné vůle vzešla nakonec varianta druhá.

Co se týče Kazašských horolezců, ty zastihla později na hřebeni kolem 6 500 m.n.m vichřice a Pik také nezdolali. Série mnoha slunečních dnů, které se Kazaši tak obdivovali, byla skutečně výjimečná. Modrá obloha, sem tam mráček, hora zalitá sluncem – to vše nám však nakonec bylo ke škodě. Koupali jsme se ve vlastním potu a bořili v rozměklém sněhu nad trhlinami… Vzhledem k tomu, že nesněžilo, resp. sněžilo jenom minimálně, tak lavinové nebezpečí ve stěně soudím nebylo velké a nesouviselo tak moc s teplotou. Ta měla větší vliv na pohyby ledovce a nebezpečí pádu do trhliny, které bylo extrémně vysoké. Něco podobného jsem v Alpách nezažil. Tak divoký ledovec v Evropě prostě není. Lavinu jsme sice nezažili, ale ve stěně jsme přecházely dvě lavinová pole, která sjela pár dnů před námi. Na vrcholu Pik Lenina jsme sice nebyli, ale pokaždé, když slezu s kopce živý a zdravý, tak v nejmenším nelituju, že jsem dole.