Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Stopem po Mongolsku

Zpátky do civilizace

Zdeněk Chaloupka / 25.03.2010

Severskou atmosféru městečka Chatgal opouštíme v malém Nissanu. Auto je pro čtyři tak akorát, takže naši nově objevení turisté z Česka museli počkat na další stop. Za volantem auta, které se do mongolské stepi vůbec nehodí, sedí mladý policista, sedadlo spolujezdce okupuje jeho žena. Oba jsou očividně bohatí. Možná proto tu nefunguje syndrom hamižných manželek, a když nás pak řidič vysazuje přímo u Bátova guesthousu v Moronu, nechce po nás ani tugrik.

Konec stopování

Pod plachtou jurty stojící uprostřed malého dvora se nakonec setkáváme i s dvěma českými turisty od jezera Chövsgöl – Mirkem a Honzou. Do konce platnosti víz už mnoho nezbývá, a proto se rozhodujeme dál nestopovat a zaplatit si uazik, který nás bezpečně doveze až do Ulánbátaru vzdáleného zhruba 750 kilometrů. V tamějších poměrech to znamená dvacet hodin jízdy. Modrá dodávka opouští po poledni Moron a vydává se na cestu. To ještě netušíme, že v následujících hodinách prožijeme nejhorší jízdu svého života. A že těch hodin nebude jenom dvacet…

Jízda života i smrti

Dostali jsme zaručeně nejhorší místa v autě. Jirka sedí na sedačce bokem ke směru jízdy, já zase na kusu molitanu a opírám se střídavě o hromadu batohů a o zadní dveře. Bát se nemusím, řidič je zvenku převázal provazem, kdyby se náhodou chtěly otevřít. To se po jednom prudkém nárazu skutečně děje a dovnitř se dostává kouř z výfuku a zima. Když se to stane potřetí, zvykáme si. Opírám se o batohy a snažím se usnout, ale cesta se pořád kymácí. I na to si ale člověk časem zvykne, a tak se s přibývajícím časem dostávám téměř do slastného spánku. To by mě ale nesměl vyrušit náraz, který mě a všechny spolucestující doslova vyhodil do vzduchu. Dodávka pokračuje v jízdě, já v pokusech znovu usnout. Přestávám vnímat všechny problémy kolem. Občas chcípne motor. To pak musí řidič vylézt a ručně ho nahodit obrovskou železnou klikou. Jednou mu chcípne v momentě, kdy brodí řeku. Alespoň si umyje nohy. Po další hodině jízdy motor chcípá definitivně. Už je hodně pozdě a konečně to nedrncá. Usínám.

Dojedeme vůbec někdy?

Celé auto se probouzí za prvních ranních paprsků. Řidič tu není. Není tu vlastně vůbec nic. Jen širá step kolem dokola a jedna jurta, ke které se vydává mladá slečna a vrací se s jejím obyvatelem a se solárními panely. Několika kabely je připojují k autobateriím uaziku. Slunce stoupá na obloze výš a výš a řidič se stále nevrací. Mirek s Honzou začínají být nervózní – zatímco my potřebujeme odjet ze země jenom kvůli vízům, na ně letadlo v Pekingu nepočká. Po dvanácti hodinách čekání uprostřed stepi se na motorce vrací náš řidič s náhradním dílem. Ani poté však uazik nenastartuje. Vše vyřeší až kolem projíždějící dělníci, kteří zhruba po hodině roztáčí motor. Dodávka odjíždí a největší starostí teď je, aby motor znovu nezhasl. Běží i tehdy, když večeříme v guanzu a řidič se dívá do mapy – resp. náčrtku, na kterém je několik kopců, jedna řeka a Ulánbátar. I takhle může vypadat navigace. Ve tři hodiny ráno dorážíme do Ulánbátaru. Moderním autem. Náš uazik skončil definitivně asi dvě hodiny jízdy před městem a dojeli pro nás řidičovi kamarádi. Po měsíci nocích ve stanu a jurtách uleháme do měkkých postelí.

Trochu kultury na závěr

Sergeho guesthouse je vyhlášený především mezi Čechy, možná proto, že jeho majitel mluví po studiích na pražské ČVUT plynně česky. Druhý den s námi prochází město a zařizuje nám lístky na vlak do ruského Nauški. V jeho bytě se potkáváme s dalšími Čechy, resp. Češkami – jedna z nich je jen tak mimochodem učitelka angličtiny z mé střední školy. Večer se společně vydáváme do Divadla písní a tanců, kde shlédneme úžasné představení snad všech prvků mongolské kultury – hrdelní zpěv, operu, hraní na morichún (jakési violoncello se dvěma strunami) i několik tradičních tanců. Zatímco na pódiu zpívá hrdý Mongol o krásách své rodné země, na ulánbátarském nádraží se řadí vagóny Transmongolské magistrály. Jeden z nich je náš a za chvíli nás hlubokou nocí odváží ze země stád, nekonečných stepí a pohostinných lidí. Ze země, na kterou nikdy nezapomenu.