Bobulovitý jídelníček v Evropě

My zůstaneme u různobarevných bobulí a zopakujeme si, které nám cestování po Evropě osvěží a které otráví nejen svou chutí, ale také jedem.

BOBULE JEDLÉ

Na kamenitých stráních i v listnatých a borových lesích kdekoli v Evropě můžete potkat dřišťál obecný (Berberis vulgaris) - rozložitý trnitý keř, který se v září a říjnu obsype červenými podlouhlými bobulemi. Mají nakyslou chuť a velmi příjemnou vůni. Připravuje se z nich i marmeláda a různé přísady do čajů, likérů a bonbónů, takže se mohou hodit i do podzimního cestovatelova šálku. Poznávacím znamením jsou také elipčité listy se zubatými okraji, dlouhé tři až šest centimetrů, hranaté větve a třídílné trny dlouhé až dva centimetry.

Při výstupech na Alpy i během sestupu do podhůří se můžete osvěžit rakytníkem řešetlákovým (Hippophae rhamnoides). Jeho plody mohou v podzimním horském chladu přijít opravdu vhod - jsou přírodní vitamínovou bombou, která pomáhá i při nachlazení a posiluje obranyschopnost organismu. Rakytník má nejraději říční nivy a břehy potoků, roste také podél Dunaje a Rýna, v menší míře i ve všech dalších koutech Evropy, kromě jihovýchodu. U nás ho potkáte pravděpodobně v parku. Je to středně velký keř, vzácně i více metrů vysoký strom. Výrazně oranžové, jeden až dvoucentimetrové podlouhlé plody dozrávají od srpna do října. Poznávacím znakem jsou úzké, špičaté listy, jejichž svrchní strana je šedozelená, spodní stříbřitě ojíněná.

V podhůří, ale i ve výšce 2500 metrů nad mořem, můžete na kamenitých stráních, vřesovištích a při okrajích lesa zahlédnout dvacet až šedesát centimetrů vysoký keřík, jehož plody vypadají jako brusinky. Jde o takový podivný brusinkovník, který můžete bez obav ochutnat. Plody medvědice lékařské (Arctostaphylos uva-ursi) jsou trochu nakyslé a mírně trpké. Poléhavé větve pokryté tuhými, jeden a půl až dva centimetry dlouhými lístky, se plazí se po zemi a vytvářejí mnohdy rozsáhlé porosty.
Kromě divné brusinky jste si možná už nejednou lámali hlavu nad podobně divnou borůvkou. Keřík vypadá jako borůvka, i když mnohdy trochu vyšší, obzvláště dokonalým pozorovatelům neujdou zakulacené lístky - slušná borůvka je má na konci pěkně špičaté. Plody jsou svrchu modré jako borůvky, ale když je rozkousnete, zjistíte, že pusu příliš nezamažou. Uvnitř jsou celé bílé. Tato záhada se jmenuje vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum), zvaná také bahenní borůvka . Roste nejraději na rašeliništích, ve vlhkých horských lesích a v alpinské tundře až do výšky 2500 metrů nad mořem (především v severní Evropě, v jižní pouze ve vyšších horách). Bahenní borůvky, řekněme vlochyňky, jsou celkem chutné a v rozumném množství (jedna hrst) zdravotně nezávadné. Ve větším množství však mohou způsobit trávicí obtíže, závratě a opilost. Zkoušení inzerovaných opojných stavů ale u většiny pokušitelů dopadlo neúspěšně - vlochyně možná už na naši lecčemus přivyklou generaci neplatí.

Při procházení středomořskými macchiemi - porosty stálezelených a houževnatých keřů, můžete potkat strom, na němž visí nápadné, kolem dvou centimetrů velké bobule, zprvu žluté, při dozrávání červené. Jejich slupka je ostnitá, jako by bradavičnatá. Mají sladkou chuť a časem trochu moučnatí. Patří rostllině s outdoorovým názvem Planika (Arbutus unedo) a ve Středozemí se využívají při výrobě vín a likérů. Pokud vám již na planikový likér nezbydou peníze, můžete si je zakousnout alespoň samotné.

Při toulkách severskou tundrou, kde se všechny rostliny před ledovým vichrem krčí při zemi, potkáte i miniaturní ostružinu zvanou ostružiník moruška (Rubus chamaemorus) . Její plody jsou zprvu žlutozelené, později červené a po dozrání nakonec oranžové. Seveřané morušky sbírají, protože jsou chutné a samozřejmě i plné vitamínů. V přezrálém stavu nám trochu připomínaly meruňkovou marmeládu, a to nejen barvou, ale i chutí a patlavostí. Morušku je možné potkat i v Krkonoších, ale velmi vzácně, plody obvykle nedozrají. Zůstala zde jako glaciální relikt, kdy po skončení doby ledové musela před teplem ustoupit na sever, ale vrcholky Krkonoš, tvořící chladný ostrůvek, jí uchovaly. V severských tundrách zraje na nejvýše 30 cm vysokém keříku ostružiníku arktického (Rubus arcticus) další druh ostružin. Jeho listy se podobají spíše jahodníku.

JEDOVATÉ BOBULE 

Ochutnávat byste rozhodně neměli plody cesmíny ostrolisté (Ilex aquifolium), krásného a mnohde v parcích pěstovaného keře, který volně roste v lesích jižní a západní Evropy. Červené bobulky jsou jedovaté a působí silně projímavě. Cesmínu poznáte podle nápadných, lesklých a kožovitých listů se výraznými zuby.

Podobně byste dopadli i po červených bobulích zimolezu obecného (Lonicera xylosteum), keře rostoucího v listnatých lesích a křovinách po celé Evropě. Snadno se poznává podle širokých, tři až šest centimetrů dlouhých listů, které jsou, zrovna tak jako samotné větvičky, porostlé jemnými chloupky.

Ještě nebezpečnější jsou červené plody posedu dvoudomého (Bryonia dioica) či známějšího lýkovce jedovatého (Daphne mezereum), které mohou způsobit i smrt. Posed je liána vinoucí se podél křovin, lesů a plotů střední a jižní Evropy. Příroda ji vybavila pěknými, do spirálek stočenými úponky a dlanitými listy. Lýkovec můžeme potkat kdekoli, ale spíše vzácně. Raději má vyšší polohy. Červené bobule jsou "nalepené" přímo na spoře olistěných větvičkách.

Pozor na to, že jedovaté jsou i plody červeného bezu (Sambucus racemosa), vysokého keře rostoucího především v horských lesích střední Evropy. Pravda, babičky z nich dělaly bezinkovou šťávu proti zácpě. Vtip je v tom, že drobounké peckovičky, rostoucí v hroznech, jsou jedovaté kvůli semenům, ne samotné dužině. Šťáva je proto nezávadná.

Nejen červené bobule mohou být jedovaté. Modrým jedem vás může po cestě horskými lesy, nejčastěji v Alpách, obdarovat samorostlík klasnatý (Actaea spicata). Je to kolem půl metru vysoká rostlina s dlouhými zpeřenými listy, které po rozemnutí nepříjemně páchnou.

Zbývá už jen zvolit dobré spolucestovatele a otrava nehrozí v žádném případě.