Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Evropa > Ukrajina

S Čezetou až na Krym

Vojtěch Hlásný / 2.06.2008

Jednou jsem se rozhodl, že podniknu na motorce cestu na Krym. Začal jsem se učit rusky, začal jsem shánět peníze a motorku. Vzhledem k tomu, že mi bylo v té době 15, bylo potřeba najít někoho, kdo pojede se mnou.

Výběr stroje…

Naštěstí mám šest sourozenců, a tak nebylo těžké přesvědčit bratra Filipa. Filip s Pavlem jsou navíc sběratelé motorek (máme jich doma přes padesát), takže problém s vozítkem se taky rychle vyřešil. Pája mi vybral motocykl Simson Schwalbe. Obsah má 50cm3, rok výroby 1976, výkon 3,5 koně. Jet na něm legální sice nebylo, ale účel světí prostředky. Filip se rozhodl jet na ČZ 125 Sport, rok výroby 1973. Možná se ptáte, co na to rodiče. Ti byly v pohodě, jako vždycky. Rok před tím jsem byl se setrou stopem v Řecku, pak sám stopem v Ženevě a Košicích, a na Babetě jsem objel Čechy. A navíc vědí, že zákazy by neměly smysl.

…a spolujezdce

Dvaadvacetiletý Filip byl nejlepší spolujezdec, jakého bylo možné sehnat. Rýsoval se jen jediný problém. Filip je totiž - stejně jako všichni z naší rodiny - strašně tvrdohlavý a nenechá si do ničeho mluvit. Velet jsem chtěl ovšem já. Neřekl jsem mu tedy kam jedeme (jen cílový Sevastopol), nenaučil jsem ho ani slovo rusky (neuměl ani azbuku), a bylo to. Musel poslouchat.

Lži a úplatky

Vyjíždíme 20. 8. 2005 před desátou hodinou večer. Já vezu krosnu s oblečením, jídlo a spacák. Filip veze velkou vojenskou brašnu s náhradníma dílama, olej, stan, a mimo jiné 48 půllitrových plechovek piva, protože za české pivo snesou na Ukrajině modré z nebe. Po osmi stech metrech mi Simson přestává jet. Dlouho dumáme, čím to může být, a je to batohem opřeným o benzínový kohout.
Po třiceti kilometrech nás staví silniční kontrola. Skončíme dřív než začneme, pomyslím si. Zachovávám chladnou hlavu, tasím úsměv, a předkládám všechny doklady ke kontrole. Nakonec se pouštíme s policisty do diskuse o motocyklech. Na otázku, kam jedeme odpovídám, že do Opole, protože kdybychom řekli pravý cíl, mohli by nás mít za blázny.

Na polských hranicích

První noc spíme u Šumperka. Druhý den pokračujeme směr Krnov. Simi moc nejede, nanejvýš tak 50 km/h, proto Filip zkouší sytič, nato Simi vystřelí jak z praku, a na sytič jede dalších 2000 km, rychlostí 80 km/h. Na hranicích hlásíme jako cíl Krakov. Polský celník na nás nevěřícně kouká a ptá se: ,,Do Krakova daleko, myslíte, že tam dojedete?“ Další noc spíme u Krakova a prohlížíme si solné doly ve Wieliczce u Krakova. Pokračujeme přes Tarnóv na Jaroslav, a pak dál k hraničnímu přechodu Javoriv. Tam dojíždíme po desáté večer. Ještě před hranicemi si připravujeme pivo, kdyby bylo potřeba uplácet.

Na ukrajinských hranicích

Na hranicích se skoro hned dostáváme na řadu. Celník si prohlíží můj techničák, a marně hledá číslo SPZ. Začíná být dost nepříjemný. Pak se ale zeptá, odkud jedeme, a když mu říkáme, že ,,z Čechy“, strašně se rozesměje, dá nám razítka do pasu a posílá nás dál. Máme šílenou radost a křičíme, dokud nám nestrhne úsměv z tváře zjištění, že tohle byla teprve polská strana. To těžší nás ještě čeká. U ukrajinských hranic je obrovská fronta, tak máme alespoň čas prohlédnout si zdejší vozový park. Jasně převládají Žiguli a Moskviče, většinou na kaši shnilé. Jeden Žigul měl na střeše přečuhující lednici s mrazákem, v kufru pračku s zadní sedadla zarovnaná dalším nákupem tak, že výfuk táhl po zemi. Ve frontě vedle nás stála obrovská motorka Iž se sidecarem. Všichni jezdí do Polska za nákupy nebo za prací. Mezi auty prochází celník v maskáči a důkladně je prohlíží. Vzhledem k 24 litrům našeho piva začínáme mít obavy. Jak tak stojíme v koloně čekajících vozidel, přichází k nám vysoký celník s obrovskou čepicí (průměr nejmíň 50 cm). Postaví se k nám, pozoruje motorky. ,,Čezet“, vypadne z něj po chvíli, a začíná nám vyprávět, jaké jsou to skvělé československé motorky a kolik toho na nich najezdil. Pak se koukne na mě. ,,Čto éto toto? To nějaký antikvariat?“ Pohotově odpovídám:,,Da, da, antikvariát, extra, special, super.“ Když k nám přichází maskáčovaný celník, náš člověk ho posílá pryč. Poté popojíždíme k hraniční budce. Předkládáme doklady ke kontrole. Celník opět marně hledá SPZ, dokonce vyšel z budky, a hodně neochotně přijímá skutečnost, že SPZ prostě není. Dostáváme k vyplnění imigrační karty. Na ty se vyplňují osobní údaje, účel cesty a přená adresa. Krym, jako cílovou adresu napsat nemůžeme.

Konečně Ukrajina

Začínám ze sebe dělat vola (to mi jde dobře), mluvím pouze česky a snažím se vyhnout vyplnění karty. Nevychází to. Vyplňujeme tedy všechny údaje, až na to, kam jedeme. Když předkládáme celníkovi takto vyplněné imigrační karty, rudne, začíná funět a potichu si pro sebe rusky nadává. Přichází k nám další Ukrajinci a vysvětlují nám, co s tím máme dělat. Nakonec nám pohraničník vytrhává karty z rukou a začne sám vyplňovat. Ptá se nás na ,,gorod i gastinicjá (město a hotel)“, na obě odpovídám Lvov. Celník po nás vztekle hází doklady, pouští nás dál. Teď si konečně můžeme oddychnout. Hned za hranicemi posíláme domů smsky, ale hned taky rychle pokračujeme, přeci jen jsme dost unavení. Po půlnoci přijíždíme k prvnímu ukrajinskému motelu ve městečku Javoriv. Za 70 hřiven (1 hřivna = 5 Kč) dostáváme parádní pokoj s koupelnou. Hned vedle motelu je směnárna. Ve směnárně vyjednávám za čtyři plechovky piva noční hlídání motorek.

Lvovská doprava

Ráno v sedm hodin vstáváme a pokračujeme dál na Lvov, kam dojíždíme okolo desáté dopoledne. Dopravní situace ve Lvově je naprosto katastrofická. Představte si tu nejhorší silnici, po které jste kdy jeli. Máte to? Tak tahle je ještě horší. Je na ni krásně vidět, že Země je kulatá, prostě jen hromada zvlněných kostek. Navíc je město totálně ucpané - vojenskými UAZY začínaje, náklaďáky GAZ konče. Ze Lvova pokračujeme směr Ternofil a Chmelnickij. Za Chmelnickim dojíždíme GAZ, který určitě nikdy nebyl na emisích, a kvůli hustému provozu polykáme další půlhodinu kusy paliva. Když ho konečně předjedeme dojíždíme jiný GAZ táhnoucí neosvětlenou cisternu. I ten nakonec předjíždíme.

V restauraci a na nákupu

Další noc spíme v Avtovagzal Letičiv. V místním motelu dostáváme za 20 hřiven 6lůžkový pokoj. Když se ubytujeme, jdeme do restaurace. Říkám si, co objednat, aby mi rozuměli. S pořádným přízvukem objednávám ,,gulaš, segedyn“. Dostávám vepřové výpečky. Taky jsou dobré. Objednáváme vodu. Doprostřed stolu nám postaví plastovou láhev se dvěma skleničkami. Druhý den před odjezdem jdu na nákup. Kupuji chleby, vodu a spousty sušenek, které tu jsou na váhu, za což platím asi 5 hřiven.

Bizarní motel

Naše další cesta vede přes Vinicjá, Uman, Pervomaisk a Mikolaj. Ve dvě ráno jdeme spát do motelu, mezi Mikolajevem a Chersonem. Náš pokoj má opravdu zajímavé vybavení. Tři postele, jedna příliš měkká, jedna příliš tvrdá, jedna akorát, špatně nalepené růžové tapety, plastová kytka, stylový žlutý lustr. Židle u stolu nejsou opřeny o zeď pro nic za nic. Zavírání je na petlici, voda venku ve studni, na záchod se radši neptáme. Na zdi visí nefunkční hodiny, které jen dokazují, že tady na Ukrajině se zastavil čas. Za tento luxus platíme 24 hřiven. Ráno pokračujeme na Cherson. V Chersonu se mi stává nemilá věc. Ztrácím Filipa. Když se opět náhodou nacházíme uháníme ,,priamo“ na Simferopol, hlavní město Autonomní republiky Krym.

Krymská euforie

Chersomskaja oblasť je poslední území před Krymem a před námi už se objevuje modrý billboard ,,Avtonomna respublika Krym“. Tady stavíme. Zachvacuje nás euforie. Tohle je vyvrcholení mé celoroční dřiny. Začínám se strašně smát. Vůbec nevnímám rozmlácená záda, na kaši rozklepaný Musculus gluterus maximus neboli zadek, rty vysušené a rozervané větrem. Únava z nás spadla. Jsme šťastní. Cestou do Simferopolu potkáváme pravé ukrajinské mafiány, kteří nám vysvětlují, kde je zlá a kde hodná mafie, a vyměňují si s námi čísla. Ze Simferopolu ženeme mašiny plnou parou do Sevastopolu. Únava nás však přemáhá, přespáváme u silnice. Ráno dojíždíme do Sevastopolu.

Armádní Sevastopol

Sevastopol je parádní vojenské město, kam měli ještě před patnácti lety přístup pouze námořníci, vojáci a jejich rodiny. Již několik let tady kotví Russkij čornomorskij flot (Ruská černomořská flotila). V Jižním zálivu kotví bojová plavidla všech kategorií, včetně ponorek či raketových křižníků. Na vojenskou historii města jsou všichni obyvatelé hrdí. To dokazují stovky pomníků, pomníčků a vojenské hřbitovy. Ulicemi pochodují námořníci v nažehlených bílých uniformách s nablýskanými knoflíky a námořnickými čepicemi. Město je napěchované základnami ruské armády, nechybějí vojáci s kalašnikovy a Gaziky. Luxusní pokoj v centru města stojí 40 hřiven, i když neteče teplá voda. Jednu noc přespáváme i na lodi. Na Krymu ještě navštěvujeme například Jaltu nebo Jaltskou horskou rezervaci.

Rozloučení s místními

Každý se nás na Ukrajině ptá jak se žije v Čechách. Jeden prodavač věděl i o Ďeuropskim sajuzu. Jestli si myslíme, že jsou na Ukrajině krasivě děvušky a proč se nekoupeme v moři u nás. Každý nám podává ruku, někdo plácá po ramenech. Sbíhají se k nám bandy malých kluků a kdekdo se s námi fotí. Ale čas tlačí, škola volá. Poslední srpnový den pajechame nazad. Celá cesta je dlouhá přes 5000 km.