Dva dny na kole kolem Korfu

Korfu, řecky Kerkyra, je druhým největším z Jónských ostrovů po Kefalonii. Délka pobřeží je 217 kilometrů. Je nazýván zeleným ostrovem pro nekonečné olivové sady a cypřišové háje. Naproti tomu upoutá i krásnými útesy svažujícími se do křišťálově čistého moře. Mezi historicky nejznámější návštěvníky patří vedle bájného Odyssea také anglický básník lord Byron a rakouská císařovna Alžběta, přezdívaná Sissi. 

Plány

Ráno ještě za naprosté tmy a o hodinu později opouštím ještě spící Perivoli. Vybavení na dvoudenní výpravu kolem ostrova mám skutečně chuďoučké. Vypůjčené kolo, sandále, kraťasy, tričko, sluneční brýle, šátek na hlavu proti úpalu, mapu ostrova, jedny ponožky a tričko s dlouhým rukávem kdyby se náhodou ochladilo, krajíc chleba se salámem a pár kovových euro. Do batohu jsem nasoukal dvoulitrovou láhev „fyziko metalliko nepo“ nebo-li neperlivou vodu a chlupatou deku larisu, kterou jsem našel na hotelovém pokoji ve skříni. Nevezu s sebou žádné nářadí, žádné lepení, žádnou duši nebo náhradní součástky ani pumpičku. Jediné co mám, je jistota, že mě z kola nesrazí vlak, protože na ostrově žádný nejezdí. Jsem pln odhodlání ostrov na kole objet a případné problémy si teď nechci připustit, takže nad nimi ani nepřemýšlím.

Psi na ulici

Hned na prvním kilometru mi z nosiče spadl batoh a už ho nelze zpátky přichytit. Po zbytek cesty ho budu muset vézt na zádech. Svítá. Přesně v 7:13 vychází slunce. Ve městečku Argirades, přímo uprostřed čerstvě posekaného fotbalového hřiště, staví kdosi rodinný dům. Zatímco si lámu hlavu proč, vylekal mě za zatáčku viditelně rozespalý pes. Místní psy, kterých je na Korfu skutečně hodně, jsem si rozdělil do tří kategorií. První skupina jsou ti na kost vychrtlí s vyčnívajícími žebry a ocasem věčně staženým mezi půlky. Přežívají ze zbytků jídel, které vyčmuchají kolem popelnic. Z této skupiny strach nemám. Druhou kategorií jsou ti hlídací dobře živení, vrčící a cenící tesáky, jenž jsou přivázáni na řetězu nebo pobíhají za plotem u domů a zahrad. Ani tahle skupinka mě z rovnováhy moc nevyvádí. Nejhorší je ta poslední třetí kategorie, z které opravdu strach mám. Při putování na kole se téhle skupinky psů bojím snad ještě více než nezodpovědných řidičů. A právě z téhle skupiny byl vlčák, který na mě z bambusového houští vystartoval. Dobře živený, nebojácný s vyceněnými tesáky. Nebyl ani přivázaný, ani za plotem, a běžel rovnou na mě. Naštěstí můj „Anděl Strážný“ poslal v protisměru po silnici traktor s vlekem, jenž psa trochu zbrzdil a já měl díky tomu pár vteřin navíc, abych mohl pořádně šlápnout do pedálů. Ujet jsem do tak bezpečné vzdálenosti, aby to psa přestalo bavit.

Snadné bloudění

Silnička se klikatí nahoru a dolů piniovým hájem, po levé straně mezi stromy prosvítá mořská hladina. Na jedné z křižovatek se ptám dvou žen v gumovkách a teplácích s vytahanými koleny, v šátcích na hlavě a s motyčkami v ruce, kudy do městečka Kato Garouna? Jejich odpověď mě trochu zaskočila. „Tady je Kato Garouna.“ Aha, tak to se v mé mapě moc neorientuji. Žádné veselí, bloudit takhle brzo.

Polední siesta

Jedu směrem na městečka Sinarades a Pelekas. V nohách mám 42 kilometrů, slunce začíná připalovat. Šlapu rozlehlým údolím Livadi Ropa proti větru, který alespoň příjemně chladí. V 11:00 hodin sjíždím k moři do nejnavštěvovanějšího místa na Korfu. Do letoviska Paleokastritsia. Nádherné útesy, světle zelené moře, hodně turistů. Za odměnu se koupu v moři. V oblečení dávám pro osvěžení sprchu studenou vodou a řádně promočen vcházím do restaurace Zefiros na pivo. Točí tady skvěle vychlazený Amstel za 2,20 euro. Zajímavým poznatkem je, že pivo se zde neměří na litry, ale na kila. Mám v plánu přečkat ve stínu restaurační zahrádky největší polední „horúčavu“. Pozoruji přes silnici na svodidlech sedící rodinku, kterak vybaluje z alobalu řízečky s chlebem. Jsem stoprocentně přesvědčen, že jsou to Češi. Podvědomě se těším, že pokecáme. Jenomže mě čeká zklamání. Při podrobnějším průzkumu zjišťuji, že jsou to Němci.

Česká podpora

V nohách mám 65 kilometrů, v krvi jeden kilogram piva a začíná se mi chtít spát. Je 13:00 hodin, horko nehorko, raději vyrážím dál. Nekonečných 12 kilometrů stoupání, převážně serpentinami ve skalním svahu nad mořem. Domečky nalepené na skálu. Výhled na moře přímo skvostný, ale už se mi to okoukalo, začínám pociťovat únavu a hlad. Za vesnicí Lakones usedám na betonový obrubník a ve stínu stromů s výhledem na moře se pouštím do salámu. Od vesnice se blíží dvě mladé ženy či slečny. Už z dálky vypadají krásně a z blízka je to pravda. Když mě míjejí, slyším, jak mezi sebou mluví česky. Až mi málem zaskočilo. Rychle jsem polkl rozkousané sousto a místo pozdravu řekl „Vy jste Češky?“ Ony se otočily a jedna překvapeně vyhrkla „A Vy?“ „Já jsem taky Čech.“ Děvčata objíždějí Korfu jako já, ale stopem. Prý jim zastavují samí galantní, zdvořilí a zvědaví chlapi. Z té přílišné zdvořilosti jsou prý tak zaskočené, až v některém z aut zapomněly mapu. Toto příjemné setkání mě psychicky hodně zvedlo a dodalo morální síly na další cestu. Svět je malý a na Čecha respektive Češku narazíš snad všude.

Adrenalinový sjezd

To, co jsem v potu dřiny vyšlapal, sjíždím od vesnice Vistonas dolů. Silnice prudce klesá - trochu to vypadá jako pohled ze skokanského můstku s tím rozdílem, že dopad je do moře. Mám pocit, že v něm musím zákonitě skončit. Na místě pravděpodobného odrazu do moře silnice prudce zatáčí až o 180° a klesání pokračuje. Pocit „skokanského můstku“ se opakuje dvakrát nebo třikrát, vzápětí vjíždím do přímořského letoviska Agios Georgios. Doplňuji pitnou vodu a kupuji studenou koka-kolu, kterou si vychutnávám v chládku restaurace. Majitel si myslí, že jsem Ital. Když se dozvídá, že objíždím Korfu na kole, třese mi rukou a přeje šťastnou cestu. Mám najeto 88 kilometrů. Letoviska Agios Georgios jsou na ostrově dvě, na každém konci jedno. Já se teď nacházím v tom severním.

Zdechlá nálada

Slézám z kola a tlačím kopec. Není moc prudký ani dlouhý, ale není tady nikdo, kdo by mě trochu motivoval a vyhecoval. Začínám toho mít dost. Snad pokaždé jsem se vydal na cyklistickou výpravu ve skupině nebo alespoň ve dvojici a teď mi něčí společnost strašně chybí. Měl bych s kým prohodit pár slov a nálada by byla hned lepší. Začínám propadat trudomyslnosti. Po levé ruce výhled na pláže a moře. Co jsem vytlačil, obratem sjíždím do Arillas. Zase pláže. Někdy po sedmnácté hodině stojím na nejzápadnějším místě ostrova Agios Stafanos s majákem. Jsem však unavený a smysly mám otupělé. Od potu a soli mám rozedřené levé tříslo a při šlapání to pěkně pálí. Snažím se jet ve stoje, ale to také nejde pořád. Z letargie mě dostává až chcíplý pes na krajnici. Přejetých nebo chcíplých zvířat jsem na silnici už viděl spoustu, jenomže tohohle psa jsem spatřil až na poslední chvíli. Už jsem se připravoval na ten  nepříjemný pocit, až zdechlinu rozjedu předním kolem, když v ten moment se zdechlina postavila na všechny čtyři. To byl úlek. Nevím, kdo z nás dvou se polekal víc, jestli spící na slunci se vyhřívající zdechlina nebo já. Ani neštěkl a pelášil pryč a já byl také rázem dokonale probuzen. A to zrychlení by mi mohl závidět kdejaký sprintér.

Pravé Řecko ve zkratce

Z kopce je přes moře v mlze vidět albánské pobřeží. Do Albánie bych se také chtěl někdy podívat. U čerpací stanice kupuji něco k pití a prodavač mi na mapě ukazuje, že jsem ve vesnici Horepiskopi, kde jsem samozřejmě být vůbec nechtěl. Trošku jsem si zajel. Mám najeto 124 kilometrů. Abych se nemusel vracet, hledám na mapě nějakou zkratku. Projíždím vesničkou jako z filmu „Sedm statečných.“ Vrásčití stařečkové a stařenky v černých šátcích posedávají v hloučcích před domy na schodech a zvědavě si mě prohlížejí. Úzká silnička, pravoúhlé zatáčky, zvířecí výkaly uprostřed náměstíčka. Na rozcestí je místo dopravních ukazatelů dobře krmený statný pes, uhýbám instinktivně doprava.
Od vesnice Klimatia často tlačím, cesta vede stále do kopce a já melu z posledního. Pantokrator, nejvyšší hora ostrova, už je občas k zahlédnutí. Začíná se pozvolna stmívat. Ve vesničkách, kterými projíždím, hrají muži před tavernami mě neznáme hry a ženské posedávají v hloučcích a klábosí. 

Nocování na střeše

K přenocování nacházím bivak „de luxe“ na úpatí prudkého stoupání s nádherným výhledem do krajiny. Chlupatou deku si rozbaluji na střeše jakési malé vodárny. Je to celkem přijatelné místo, toulaví psi sem za mnou nevylezou a na spánek v heboučké trávě musím také zapomenout, jelikož všude kolem rostou všemožné druhy ostnaté trávy a bodláky. Celý den bylo horko, takže jsem vůbec neměl chuť k jídlu, za to teď bych snědl cokoliv. Dojídám zbytek chleba se salámem a půlku tatranky, kterou mi Máča přibalila do batohu. Druhou půlku si nechám na zítřejší snídani. Je 22:00 hodin, najeto 139 kilometrů. Nemůžu se dočkat až usnu. Cikády mají obrovský koncert.  Bohužel vůbec v noci nespím. Fouká studený vítr, před kterým mě deka moc nezahřeje. Betonový podklad tlačí a z útrob vodárničky se co chvilku ozývají podivné žbluňkavé zvuky a moje fantazie pracovala naplno. Představuji si, že je pode mnou obrovská káď s temnou vodou ze které vylézá hejno zrůdných vodních příšer. Nejsem líný vyhrabat se z pod deky a jít se podívat, jak je strop silný, jestli mě udrží, abych se náhodou nepropadl někam dolů do té žbluňkající tmy. Beton má deset centimetrů, to by mělo stačit. V dálce se začíná blýskat, jako kdyby nějaký obr svářel. Aha, blíží se bouřka. Hlavně aby nezačalo pršet, vůbec nevím kam bych se schoval. Co chvíli se neklidně budím a pozoruji, jestli se „svářečka“ náhodou nepřibližuje. Konečně začíná svítat. Už v 6:00 hodin jsem v sedle a jsem za to rád.

Na Pantokrátoru

Vyšlapu poslední prudké stoupání a kamenitou krajinou s nízkými keři a pichlavou trávou šlapu na vrchol ostrova Corfu – na Pantokrator. Cesta je asfaltová, těsně pod vrcholem betonová. Po úbočích se pasou kozy. Je pod mrakem a já sám se už od rána cítím unavený. Půlka tatranky k snídani mě moc nevytrhla. Poslední metry potupně a rezignovaně tlačím. Na vrcholu jsem v 7:40 hodin. Prodavači suvenýrů ještě spí na rozkládacích lehátkách zabaleni do spousty dek. Pantokratoru dominuje věž vysílače viditelná z dalekého okolí, která se nachází na zahradě malého pravoslavného kláštera mnišského státu Athos. Pravoslavný mnich v černém hábitu uklízí dvorek a zahrádku kláštera a odpadky nametené na lopatku hází přes zeď do Řecka. Když je s úklidem hotov, leze na zvonici umístěnou nad vchodem do kláštera a vyhrává zajímavou zvonkovou melodii, čímž budí spící prodavače.
Vychutnávám si krásný výhled přes mořskou úžinu na albánské hory. Jméno vrcholu ostrova je na různých mapách udáváno odlišně. Například Pantokrator, Pantokratoras nebo Pantokátos. Liší se ale i údaje o nadmořské výšce, někde je napsáno 906 metrů, někde 907 a tady, přímo na vrcholu je cedule, kde je napsáno dokonce 917 metrů nad mořem. Hlavu si tím moc nelámu, dopíjím poslední zbyteček vody, který jsem si ušetřil v láhvi a začínám se vracet stejnou cestou, kterou jsem přijel. Z vesnice Sqourades klesám nekonečnými serpentinami přes vesnici Spartilas dolů k moři. Stoosmdesátistupňových zatáček je snad čtyřicet a moře stále hluboko pode mnou. Jsem rád, že nemusím šlapat, ale už mě bolí ruce od brzdění.
Konečně přístavní kolonáda v Pirgi. Nalevo moře a pláže, napravo taverny, obchody a hotely, které se po chvíli objevují i nalevo. Dvouproudou frekventovanou silnicí jedu směrem na Kerkyru, hlavní město ostrova. Naštěstí je zde ještě souběžná nepoužívaná asfaltka. Za poslední peníze si kupuji snídani, kterou hltavě spořádám na chodníku před krámem, trošku jako bezdomovec.

Kerkyra

Prohlížím si přístav a bloudím v historickém centru. Spousta lidí, obchůdků, úzké uličky. Poptávám se, jak by bylo možné dostat se do Albánie, ale bez výsledku. Jenom nějaký starostlivý pán mi dává radu „Do Albánie nejezděte, tam nic není, maximálně vás tam okradou nebo zabijí.“ Z betonového můstku přes zátoku sleduji společně se spoustou dalších zvědavců přistávání letadel na letišti vybudovaném důmyslně úmyslně v mořské zátoce Halkiopoulou. Stroje přilétají v krátkých intervalech doslova pár metrů nad našimi hlavami.   
Podél pobřeží opouštím Kerkyru a začíná pršet. Začíná hodně pršet. Vlevo moře, vpravo hotely a skalnatý sráz. Hlídač parkoviště skútrů se sádrou na noze mě volá, abych se šel k němu pod stříšku schovat, ale už to nepotřebuji. Jsem mokrý skrz na skrz, je teplo, a tak děkuji a pokračuji v cestě. V Mesongi odbočuji od moře a stále ještě za deště dorážím v 15:01 hodin do Perivoli, odkud jsem včera ráno ještě za tmy vyrazil. Kruh se uzavřel, cyklistická výprava kolem ostrova je u konce. Dneska jsem najel 92 kilometrů. Celkem tedy 231 kilometrů. Chlápek v půjčovně kol mi to nevěří. 

Zhodnocení

Kolo, můj jediný společník výpravy, vydrželo i když s problémy. Celou cestu jsem se o něm nechtěl moc rozepisovat, abych ho náhodu neurazil, když jsem neměl žádné náhradní díly. Ale teď, když už je zpět v půjčovně, teď už můžu. Výpravu jsem absolvoval na červeno-černo-bílém kole značky „Track Ideal Steel“ s vybavením Shimano SIS Megarange. Neustále se mi povoloval stojánek, který jsem vůbec nepoužil, ale který jsem musel vždy po pár kilometrech ručně dotahovat, abych ho náhodou někde neztratil. Od poloviny prvního dne zlobilo i přehazování. Když jsem chtěl přehodit na těžší převod, musel jsem vždy o dvě kolečka dolů a o jedno zpátky, ale zvyknul jsem si. Vrzání šlapek bylo pravděpodobně místo zvonku.
Výprava ve mně jistojistě zanechala hodně hluboký zážitek. Důkaz? Asi měsíc po návratu domů sedím v jedné útulné zahradní hospůdce na hrázi u rybníka a vychutnávám si pohodu u pivíčka, když v tom projíždí kolem chlápek na kole s téměř totožnou červeno-černo-bílou kombinací jakou měl můj bicykl na Corfu. Reakce byla okamžitá a samovolná, při pohledu na něj se mi zježili všechny chlupy na rukou a nohou. K tomu není co dodat.