Cestování po Zélandu - hladoví a bez peněz

Po celodenním chození po úřadech kvůli práci se vracíme do kempu. Večeříme bagetu se sýrem, ohřátou v mikrovlnce (kromě kuchyně s hrncema a troubou je tu i prádelna, sprchy a nefungující internet). Ještě jsem se neholil – vypadám jak Hujer. Pája se zrovna doholil. Popíjíme slivovičku a jde kolem maník tak 30 let. Dává se s náma do řeči. Je z Nového Zélandu z Wellingtonu a žije půl roku v Anglii a půl roku tady. Slivovice mu chutná, ale zapaluje si ganžu a jde spát. Že prý už je devět a to je tak akorát. Bydlí vedle ve stanu sám. Asi je divnej. Jinak všude kolem nás běhají zajíci a králíci. Je to jako o velikonocích. Kolem na kopcích se pasou tisíce ovcí, do toho moře a hory pokryté sněhem. Moc pěkný.

Zkoušíme ve dřezu v umývárně kam se točí vír při vypouštění. Konečně je to tady. Točí se proti směru hodinových ručiček, což je obrácený směr než na severní polokouli. Jdem spát. Ráno vstáváme až když to ve stanech horkem není k vydržení. Je horko a jasno středa. Jo a Pája má posranej stan od nějakého sloního ptáka a to z obou stran.

Další noc jsem spal oblečenej do trenek, spodků, trika, mikiny, dvojích ponožek, zabalenej do deky a zapnutej ve spacáku. Jo a měl jsem pletený rukavice od Pepy. Docela to v noci šlo. Chybí mi tu ale motokukla a Ferrari ponožky. Pořád čekáme na IRD number. Zatím nic. Hodně to tu fouká. Dochází jídlo. Snídáme dva dny starou půlku bagety na půl. V půlce žracáku zjišťujeme, že nemáme nic k obědu, tak si kousek té bagety schováváme na potom. Je hlad!

I přes den jsou tady velké teplotní rozdíly. Třeba během pěti minut se tu ochladí o 20 stupňů, pak vysvitne slunce a je zase hic. Šetříme a proto pijem vodu natočenou na hajzlíkach. Je pěkně hnusná, ale pít se musí. Asi mi uletí stan jak to tu fouká (Pája vedle ve stanu křičí, že už ty stěny nemůže udržet). Vítr se trochu zklidnil, tak si jdem vyprat nějaké hadry. Nechce se nám dávat $2 za pračku, tak to drhnem vedle ve dřezu mýdlem. Pája prodřel trenky. Všechno dáváme do sušičky za $1 na 15 minut a je to hotovo. Jdem dát žracák

Komáři
Na nejsevernějším místě Nového Zélandu sjíždíme na pláž, kde je kemp (formou obálek). Snad nás nevyčápnou. A jdem na pláž a do moře. To je paráda. Vlny úžasný. Stavím si kočičku z písku. Pája mi ji závidí. Večer nastává rodeo. S komárama. Síťkou proti hmyzu ve stanu prolétávali jako po dálnici. Sotva jsem jich 100 zabil, prolezlo 200 nových. Slyšim Páju vedle v autě jak je mlátí na stropě. Já už mám pokrytý celý strop stanu a pořád létají další. Zkoušim se zabalit do spacáku. Lezou mi a koušou po obličeji. Stahuju ho kolem hlavy a kouká mi jenom nos a pusa. Je to hrozný, lezou mi do nosu a do pusy a nemůžu dýchat. Prskám je ven a zkoušim dýchat přes papírový kapesník. Jde to blbě. Celou noc jsem nespal. Ráno jsem poštípanej, jako bych dostal přes hubu. Síťka proti hmyzu je celá od krve, jak jsem na ní mlátil ty nacucaný bestie.

Ještě jeden postřeh: všude v umývárkách jsou zvlášť kohoutky na teplou a studenou vodu. V praxi to znamená, že se můžeš opláchnout buď ledovou vodou, nebo si spálit packy. Moc jsem tenhle systém zatím nepochopil.  Teď je večer půl deváté. Píšu tohle při baterce. Venku se zatáhlo, je skoro tma a hrozně to fouká. Každý sedíme ve svém stanu a posloucháme tu sibérii venku. Čekám každou chvilku že se mi stan roztrhá na 100 kusů. Je to pěknej kravál. Mám na sobě tři trika i mikinu. Je děsná zima. Zrovna letní dny to teda nejsou. Musel jsem zašít klacíkama a provázkama větrací okénka nahoře ve stanu, jinak by to už vítr roztrhal. Jdem zkusit spát.

Tak takhle vypadaly naše první noci na Novém Zélandu. Ty další - cestovatelské - jsou již veselejší. Máte se na co těšit.