Atlantik a kouření oslích bobků

Večerní výprodej mořských potvor
Těsně před západem slunce dorážíme celí hladoví do města Essaouira, jehož zdi jsou omývané slanou vodou Atlantického oceánu. Zajíždíme na parkoviště a hlídač nám rovnou nabízí ubytování v soukromí, což přijímáme. K večeři si kupujeme u stánku na pobřeží velkou porci nejrůznějších „mořských potvor.“ Cena je velice výhodná, protože zboží by se do rána stejně zkazilo. Navíc je zde stánků několik a všichni se předhánějí, abychom usedli právě u nich. Vybíráme si samozřejmě ten nejlevnější. Za chvíli před námi na talíři leží doslova hromady různých ryb, krevet, langust, krabů, chobotnic a další mořské havěti. Zapíjíme to pivem, které jsme od prodavače tajně dostali. K těmto večerním hodům se nechal zlákat i vegetarián Libča, čímž překvapil nejvíce sám sebe.

Hašiš nebo oslí bobky?
Ubytování je parádní – dvě ložnice, kuchyně, teplá sprcha a místnost jako obývák. Všechny místnosti zdobené dlaždičkami s nádhernými orientálními obrazci. Pořád nás bolí nohy z výstupu na Toubkal, ale čím dál tím více jsme spokojeni či spíše pyšni, že jsme ho pokořili. Večer si balíme hašiš, který jsme koupili u vodopádů od našeho tamního průvodce Saida. V tom přichází náš domácí Bujama. Chybí mu pravá ruka a anglicky moc neumí. Trochu v nás hrkne, protože nevíme, jak bude na hašiš reagovat. Kouká na stůl, jako by se nechumelilo, a ptá se, co děláme. Říkáme upřímně, že si připravujeme hašiš. On se znovu zadívá na stůl a kde prý ho máme? Strkáme mu naše zboží do ruky. On ho nejprve zkouší prsty, pak ho začne očuchávat a vzápětí ho s nevěřícím kroucením hlavy pokládá zpět na stůl. Sahá si do saka a …….. vybaluje hašiš svůj. Vypadá, na rozdíl od toho našeho, skutečně jako kostička čokolády. Doteď jsme asi hulili oslí bobky. Vzápětí proděláváme školení jak se má hašiš správně používat. I přes to, že má Bujama jen jednu ruku, je při přípravě „jointa“ mnohem zručnější než my. Pak jen mrkne na Dana aby mu připálil.

U Atlantiku
Ráno odpočíváme a sledujeme televizní zprávy v arabštině, je to kouzelně chrochtavá řeč. Pak vyrážíme na pláž. Voda v oceánu je pěkně ledová. Hrajeme fotbálek. „Staří“ díky hattricku Spída vyhrávají 4:3. Hrát fotbal v písku a ve čtyřicetistupňovém vedru je docela dřina. Dan nám konečně ukazuje, proč sebou celou dobu v autě táhneme jeho surfařské prkno, které si doma před odjezdem vybrečel jako naprostou nutnost. Moc mu to nejde, ale má jako vždy výmluvu připravenou „Ty vole, to sou tak divný vlny.“ Od plážového prodavače si kupujeme sladké koláčky a dobrou hodinu čekáme, než nám přinese drobné nazpět.

Po návratu z pláže nám nejdou otevřít dveře od našeho Bujamova apartmánu. Nejsme si moc jisti vchodem a tak zkoušíme odemknout vedlejší dveře, jestli jsme se nespletli. Taky nejdou. Co teď? Zkoušíme znovu bez úspěchu ty první a následně se stejným výsledkem další. Až pak zjišťujeme, že jsme v úplně jiné ulici.

Polední spánek zahajujeme s vědomím, že jsme se z pohledu Libora stali „opálenými hochy.“ Probouzíme se večer a fakt je ten, že jsme „připálení hoši.“ Vyrážíme na prohlídku večerní Mediny. Nasáváme nejrůznější vůně i smrady, které se táhnou z krámků a uliček. Jsme překvapeni, že na nás nikdo nepokřikuje, ani nás nikdo nikam netahá. Je tu hodně lidí, ale nikdo si nás nevšímá, ani prodavači v krámě. Možná je to tím, že jde v televizi fotbal anebo jsou tady na pobřeží na turisty zvyklí.
Večeříme mořské speciality ve stejné hospůdce jako včera. Majitel se na nás už z dálky směje. Večer přichází Bujama, sedí, kouká a nic neříká. Spído ví proč „On si k nám přišel totiž pomlčet.“ Někdy kolem půlnoci vypínají proud. Vousatý soused nám přináší zapálenou svíčku, nožem jí půlí a máme rázem dvě.

Jízda krokem
Hned po ránu na nás sedá trudomyslnost, expedice se blíží ke konci. Vyrážíme silnicí po pobřeží směrem na Casablancu. V jedné z vesnic mají obrovský trh nebo-li souk. Je tu tolik lidí, zejména chlapů, že není vidět cesta a nedá se projet. Řídím zrovna já a jedu krokem. I přes to jsem jednoho chodce malinko trefil nárazníkem zezadu do nohy a jak se mu podlomila, dostal ještě druhou ránu zpětným zrcátkem mezi lopatky, ale opravdu jenom malinko, ani nenadával.

Projíždíme kolem obrovského továrního komplexu, strašně tu smrdí rybina. Vidíme jak veškerý odpad vypouštějí ohromným potrubím přímo do oceánu. No hnus. Kluci bubnují a bubnují.